"Jestli se tobě směju, trpký je to smích...."

Duben 2016

Dny, kdy vůbec nic nezbývá

3. dubna 2016 v 21:08 | Kateřina Kavanová |  Články
Stačilo by mi jenom, abymi někdo řekl, že mě chápe.
Celý život plníme jistá očekávání. Já jsem vzorová. Nejsem sice puťka a nepotřpím si na 100% utřený prach na všech policích, ale vesměs jsem úžasná. Ano, můžu si to o sobě říct, protože si to obvykle říkají lidé s velkými sny, průměrnými a všedními schopnostmi a nulovým sebevědomím. Stejně jako oni si tím i já dodávám odvahu. Takže....jsem úžasná. Moje mamka na mě může být hrdá, ,ůj otec zase jen litovat, že mě nezná. Odmaturovala jsem s vyznamenáním, dostala se na vysokou, kam jsem hrozně chtěla a která za něco stojí, mám nevšední zálibu vypomáhat na dobrovolnicých akcích,dospívání jsem místo v hospodě strávila v čajovně, mám brigádu a většinu věcí si platím sama,mám i celkem dobré výsledky zatím,mám stálý vztah. Jsem perfektní a zároveň i perfektně prázdná.
Je to malý vtíravý pocit, který mi říká, že mi nic nezbývá, že mi kousek po kousku odchází. Byly doby,kdy jsem byla lehce bezstarostná, lezla jsem po skalách, bavila se, jezdila do divadla sama bez jakýchkoli pocitů trapnosti, tancovala jsem a chodila a byla to asi doba, kdy jsem se cítila nejvíc živá. Proč? Protože to byla jediná doba, kdy jsem se cítilaopravdově, kdy jsem byla spokojená sama se sebou. Posledního půl roku mívá občas pocity, že jsem se ztratila sama v sobě, ve víru vlátní nepozornosti. Sice plnímočekávání perfektně a všechno, ale pomalu a jistě se hroutím. Koukám na kupu popsaných papírů, na tu odpornou změť papírůdo školy a neuklidím ji,protože když mám volno,jakoby se všechno zastavilo. Koukám na hloupý pořady a vyjím ledničku.Přitom to nepotřebuju, nechci to....Chci zase podnikat skvělý akce a jednat na vlastní pěst, přestávám být zajímavá, přestávám být originál. Mám pocit, že se nemůžu nikomu svěřit. Když to zkouším, když se otevřu mamce, Jirkovi nebo kamarádům, slyším jenom jak to bude dobrý, že se v té škole najdu, že mě to přejde, že to vidím jen teď moc černě. A já jim na to řeknu: "Pokud je to tak, tak proč se tak mizerně cítím pořád?"
Pořád. Skoro v každé chvíli, když se zamyslím. Nic mi nezbývá, na přátele, které bych chtěla vidět, nemám čas. Půlku každého víkendu prospím,protože v hospodě, ve které dělám,lidi oxidujou do šesti do rána. Nemám energii, ztrácím šťávu, mamka ztrácí nervy a já to nezvládám. Mám pocit, že tuhle školu dělám jenom v bláhové naději, že to jednou bude lepší, že to bude ono. A nejsem už taková jako jsem byla,když jsme si mým klukem začínali. Začíná se projevovat, že pro něj nejsem dost chytrá nebo dobrá. Snaží se mě podpořit, snaží se mě udržet v klidu a já bych jenom chtěla, aby se to zkusil pochopit. Jenom bych chtěla, aby mi někdo řekl, že to chápe.
Už asi celkově nejsem dobrá, ale můžu být ráda, že si ve svém vytíženém programu mezi prácí udělal hodinový prostor, aby se na mě podíval, jak modeluju na charitativní modní přehlídce. Vím, že jsem to po něm nechtěla a nakonec se teda urval, ale mám se o tyhle věci prosit? Neměla bych. Kvůli práci nepřišelna moje poslední divadelní představení, i když věděl, že jsem do toho nadšená. Nedošel ani teď. Kvůli práci odešel v půlce předávání maturitních vysvědčení a na imatrikulaci byl jen proto, že měl zrovna dlouhou chvíli.
Jsem smutná acítím se občas hrozně sama. Čajovnu mi obsadila blonďatá pipina a já senechci hádat ve volným čase a řešit krize. Z práce seučit nebo ke stupidnímu seriálu a doškoly k stupidnímu učení a pak? Pak můžu doufám,že buď tenhle pocit přejde, nebo se to zlepší. A když tohle řeknu někomu, chci slyšet jenom to, že mě aspoň trochu chápe...